Penze u nás v Česku: Kdopak si vytáhne Černého Petra?

Jak to celé začalo?

Dnešní penzijní systém často vnímáme jako samozřejmost. Mnozí z nás nikdy nezažili svět, ve kterém by se stát nepostaral o svoje staré. Nebylo tomu tak ale vždy. V historii můžeme vidět, že penze byly zaváděny opakovaně jako nástroj, kterým se udržoval sociální smír. Nejednalo se ale o plošné nastavení tak jako dnes. Bylo určeno jen vybraným skupinám.

Jedny z prvních zmínek sahají do 13 roku před naším letopočtem. Tehdy za nimi stál římský císař Augustus, který tak však nečinil z dobroty srdce, avšak penze použil právě jako nástroj, kterým se chtěl bránit případnému svržení vlastními vojáky. Život vojáků nebyl snadný, ale z tohoto systému mohli slušně vyžít. Pokud sloužili 20 let, měli nárok na penzi ve výši třinácti ročních platů. Průměrná délka života římského muže byla okolo 41 let, tedy zase tak dlouho peníze nepotřebovali. 

Podobné systémy zaváděly různé státy během středověku právě jako odměnu pro vojáky. Když se pak vojáci vraceli z tažení po letech domů, nemuseli shánět práci a mohli vyžít z toho, jak se postaral panovník. 

Moderní systém penzí tak jak ho známe tu máme ale poměrně krátkou dobu. Teprve na přelomu 19. a 20. století se začaly častěji tyto systémy objevovat. Dnes tak pravděpodobně těžko najdete někoho, kdo by pamatoval období, kdy penze nebyly. Roku 1889 německý kancléř Otto von Bismarck přišel s formou důchodového pojištění na stáří, kde byli všichni povinni účastí. Tento systém začal řešit záležitosti jako je invalidita, pracovní neschopnost a také důchodové dávky ve stáří. Podstatné je však říct, že hranice pro odchod do důchodu byla tehdy 70 let a o dalších 27 let později byla snížena na 65 let. Příspěvky do tohoto systému museli platit zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát. 

V této době také americká společnost American Express začala poskytovat soukromé penze. O 30 let později toto začaly nabízet také jiné společnosti. Penze se staly benefitem, na který se lákali zaměstnanci podobně, jako dnes různé benefity - homeoffice, příspěvky na penzijko nebo životní pojištění, sickday apod.

Penzijní systémy však v této době měly k dokonalosti daleko. Fondy ve kterých byly peníze ukládány občas krachovaly a i když ne, nebyl příjem penzistů plnohotnodnou náhradou jejich původního příjmu. 

Roku 1935 byl v USA uveden platnost zákon o sociálním zabezpečení, kde se věk odchodu do důchodu zastropoval na 65 letech. Průměrná délka života mužů tehdy byla 58 let. Systém tak byl v podstatě snadno udržitelný, jelikož většina lidí se v těchto systémech ani důchodu nedožila. Když tedy tehdy lidé říkali, že se důchodu nedožijí, dost možná měli pravdu. Dnes je však již běžné, že se lidé dožívají věku vyššího 75 let. Krátce po druhé světové válce se také délka života lidí začala prodlužovat. Pomohlo k tomu rostoucí bohatství a také pokroky v medicíně. Pravidla pro odchod do důchodu se však již nezpřísnila.

V ČR od roku 1948 byl důchodový věk 60 let pro muže a pro ženy od 1957 byl 55 let. Následně se ještě diferencoval a pro ženy s více dětmi věk klesl až na 53 let. Takto pak systém fungoval až ro 90. let minulého století.

 

 

Důchodová komise, Vývoj poměru počtu osob v důchodovém a produktivním věku

 

 

Moderní podoba důchodového systému

Současný penzijní systém je vlastně takové jedno velké Ponziho schéma. Počátkem minulého století vytvořil jistý pan Charles Ponzi podvodné schéma, které fungovalo na tom, lákalo investory na vysoké výnosy, které však nevznikaly. Prostředky, které Charles Ponzi obdržel totiž neinvestoval, ale využil je ke svému obohacení. Investory pak vyplácel vklady nových příchozích. Toto schéma se objevuje i dnes a spoléhá na to, že při nabídnutí atraktivního a relativně bezpečného výnosu získá dostatečný počet investorů, aby tyto investory mohl postupně vyplácet. Pokud dochází k výplatě výnosu, je investor spokojený a investuje dál. Celá věc praskne, když pak má dojít k výplatě větší části investorů. Na účtu není dostatek peněz.

Toto schéma zneužil i například americký finančník Bernard Madoff, kterému se takto podařilo fungovat i několik desítek let a zpronevěřil tak peníze v hodnotách přes 60 miliard amerických dolarů. Na všechno se přišlo ve chvíli, kdy si investoři přišli pro své peníze.

V těchto příkladech vidím paralelu se současným penzijním systémem. Je tu však jeden rozdíl. Ponziho schémata obvykle nemají dlouhého trvání. Nakonec dojde ke ztrátě důvěry a celá věc praskne. Dnes už při kontrolách úřady zjistí, zda dochází k nějakému obchodování, či nikoliv - musí však k té kontrole dojít. Penzijní systém má výhodu v tom, že jeho účast je povinná. To že i toto Ponziho schéma jednou praskne je nad slunce jasné. Ostatně již desítky let nazpět se vědělo, že současný systém je neudržitelný. Získává, ale slušný politický kapitál v době, kdy je udržován. Ostatně jaká část populace dnes tvoří ty nejpočetnější voliče?

Systém průběžných penzí tak dnes dokáže vydržet pouze za předpokladu, že udržíte přísun nových příchozích vyšší, než přírůstek důchodců. Pokud ne, zaděláváte si na problém. Neukáže se hned, ale třeba až za pár desítek let. Pak už je pozdě něco měnit. Problém je totiž na světě.

 

Snahy o penzijní reformy

V roce 2011 došlo k představení nové formy penzijního systému, který zahrnoval tzv. druhý pilíř. Občané si mohli rozhodnout, zda si budou část důchodu tvořit v soukromých fondech. O rok na to byla schválena a od roku 2013 fungoval druhý pilíř.

Jak to vlastně mělo fungovat? Jednoduše - dneska odvádíme důchodové pojištění do státního systému. Z toho jsou vypláceny důchody současným starobním důchodcům. Druhý pilíř přehodil část odpovědnosti za důchod na svoje občany, kdy tyto peníze neodcházely přímo na důchody, nýbrž se ukládaly na soukromý investiční účet. Bylo to celkově volitelné. Zapojit se mohl kdokoliv pod 35 let.

Staré penzijní fondy se pak transformují do tzv. Transformovaných fondů a nově bude možné jen zakládat Doplňková penzijní spoření, které budou mít volnější ruku při investování, ale budou muset poskytnout svým investorům mimo dynamické strategie, i ty konzervativní jako jsou státní dluhopisy. Ty byly dokonce podmínkou.

Reakce přitom přišla velmi pozdě. Už v roce 1996 bylo poukazováno na fakt, že průběžné financování je neudržitelné. Teprve až 15 let na to však došlo k nějakým pokusům o změnu.

Nemělo to dlouhého trvání. Hned tři roky na to, byl tento systém zrušen a dosud nepřišla náhrada.

Poslední tři roky existuje důchodová komise, která má za úkol vytvořit udržitelný a spravedlivý návrh důchodového systému. Naposledy přišli s tzv. nultým pilířem, což je návrh, který fakticky nic neřeší. Důchodová komise to ale stále nevzdává a zasedává i letos. Zatím se orientovali udržitelnějším směrem - nikoliv populárním (ale reforma, která je třeba, nemůže být populární). Přemýšlí o možnosti motivace pracovníků zůstat v práci déle, například daňovými úlevami. Pokud by pak pracovali o pár let déle, nebyla by to taková zátěž pro důchodový systém. Je pak jen otázkou, jak bude vypadat zdravotní stav člověka, který bude muset pracovat do 70. let.

 

Penzijní systémy v zahraničí

Zahraniční penzijní systémy jsou zpravidla určitou variací. V konečném důsledku bychom mohli říct, že jsou tři cesty, nebo jejich kombinace: nechám to na stát, zaměstnavatele, nebo na sebe. Dnes většina států zapojuje všechny tři.

Z USA jsme například mohli slyšet o jejich 401k. Jedná se o systém podobný našim penzijním fondům. Pravidelné příspěvky však chodí přímo z výplaty a zaměstnanec je tak na účtu nevidí. Je stanovena částka z příjmu, která se strhává a zaměstnavatel má možnost přispívat a příspěvek zaměstnance dorovnat. To je pak spojeno s daňovými úlevami. Oproti našemu penzijnímu spoření je však možnost, využít formy bez daňových výhod a nemusí tak docházet k danění kapitálových zisků. Abyste téhož dosáhli u nás, musíte si peníze nechat vyplácet rentou, což nemusí být pro každého ideální.

V Mercer a CFA Institute sestavili index, který se skládá z udržitelnosti, přiměřenosti a integrity. Měřítka pak použili pro hodnocení systémů v 43 zemích, které představují více než 60 % světové populace.

 

VisualCapitalist, Nejlepší a Nehorší penzijní plány podle zemí

 

Nejlépe pak dopadli v Holandsku, Dánsku a na Islandě. Systém USA byl až na místě dvacátém. Udržitelnost penzijních systémů byl obvykle ten hlavní trabl. Nejlepší penzijní systémy však držely poměrně slušná čísla. Když už se tedy učit, pojďme se učit od těch nejlepších.

Člověk by řekl, že jejich systém je udržitelnější než ostatní například proto, že vyplácí méně než jiné státy. Když se ale podíváme na data z OECD, tak například Nizozemsko, patří k těm nejštědřejším. V průměru vyplácí 89 % z předdůchodových příjmů. V ČR by to mělo být 65 %. Tady je ale potřeba si říct, že se jedná o průměrná data a čím vyšší příjmy máte, tím menší je náhradový poměr. Je to jednoduše dáno tím, že princip zásluhovosti není tak silný. Dvakrát vyšší příjem tedy neznamená dvakrát vyšší důchod.

 

Na Islandu například můžeme pozorovat, že pro odchod do důchodu musí být pracovníkovi v soukromém sektoru 67 let. Přesto v průměru muži odcházejí do důchodu dobrovolně až v 69 letech. Navíc mají rovněž třípilířový systém, kde první je stejný jako u nás. Ve druhém se pak jedná o povinné zaměstnanecké fondy a třetí pilíř je dobrovolné spoření. Ve třetím pilíři se dobrovolně účastní odhadem asi 60 % Islanďanů.

V Nizozemsku je odchod do důchodu nyní lehce přes 66 let a očekává se jeho zvýšení na 67 v roce 2024. Za každý rok co pracujete, vzniká nárok 2 % starobního důchodu. Tedy až po 50 letech co pracujete, máte nárok na 100 % starobního důchodu. To jsou tvrdé podmínky. I zde je pak uplatněn systém tří pilířů.

V Dánsku občané již dnes počítají s tím, že odchod do důchodu bude 67 let a v roce 2030 dokonce 68 let. Samozřejmě, že věk není jediným prvkem. Státy budou mít i rozdílnou fiskální politiku a to jak nakládají s rozpočtem bude mít vliv na jejich penze. V přístupu jiných států však můžeme pozorovat, co pravděpodobně můžeme očekávat i my ostatní.

Pro udržitelnost je třeba buď získat peníze, nebo zkrátit dobu, po kterou se peníze budou vyplácet. 

 

Jak velký je to vlastně problém?

No docela ano. V podstatě všechny státy se budou postupně vyrovnávat se stárnutím populace. Aby docházelo k reprodukci obyvatelstva, muselo by každý pár mít v průměru dvě děti, každé jiného pohlaví. Tyto děti by navíc musely přežít až dospělosti a mít další děti. 

V ČR je naše reprodukční číslo 1,7. To v podstatě znamená, že jako stát postupně vymíráme. Neděste se, je to zatím daleko. Každopádně to znamená, že každým rokem přibývá méně těch, kteří na nás budou vydělávat až budeme staří. K 31.12. 2021 bylo v ČR podle ČSÚ více než 2.370.000 důchodců. Počet pracujících byl logicky vyšší a to 5.195.000 osob, starších 15 let, kteří jsou zaměstnaní, nebo podnikají. To je 2,19 lidí, kteří vydělávají na jednoho důchodce. 

 

Podle ČSÚ by do roku 2050 dle demografických údajů by to mělo být 1,55 pracujících na jednoho nepracujícího, pakliže by zůstaly poměry studentů a nepracujících pod 65 let. Tohle samo o sobě ještě nic moc neříká, ale pokud dojde ke snížení populace, dojde i ke snížení odvodů do důchodového systému. Za minulý rok dělaly příjmy do důchodového systému 535 miliard a výdaje 537 miliard korun.

V roce 2050 by počet pracujících měl být o necelých 22 % nižší a počet důchodců o 41 % vyšší. Vidíte tu neudržitelnost? Pokud ne, tak si to pojďme dopočítat. Pokud bychom počítali na dnešních příjmech a výdajích tak vzniká citelný rozdíl.  Příjmy klesají na 418 miliard, ale náklady rostou k částce 760 miliard. Aby stát tyto peníze zajistil, musel by někde ubrat na nákladech více než 300 miliard. Dnes jsme ale přibližně v takovém deficitu. Tedy kdybychom se v tomto stavu nacházeli již nyní, musel by být deficit státu dvojnásobný.

Vývoj populace může zpomalit imigrace, avšak pouze do určité míry. Je pak také otázkou, jak dlouho by tito lidé zůstali pracovat a odváděli by důchodové pojištění. Pokud bude dál pokračovat sestupný trend v demografickém vývoji, pak již za 13 let zažijeme nárůst reálných výdajů na důchody o 20 % a snížení příjmů o 5 %. Zatím se důchody mohou financovat z deficitu a za normálních okolností by mohly být financovány i dál. Nyní se pohybujeme na úrovni 42,3 % zadluženosti vůči HDP. To je cca o 2 % nárůst meziročně. Kdybychom to takto drželi bez mimořádných nákladů, pak bychom se dostali i evropskému průměru tak během deseti let. Výše zadluženosti by se však měla v čase zvyšovat rychleji, pokud si stát neopatří vyšší příjmy. To je právě dáno očekávatelným nárůstem nákladů na penze.

 

ČSÚ, Očekávaný vývoj počtu a podílu osob ve věku 15-64 let, všechny varianty , 2002-2050

 

Je tedy důležité se na penze zaměřit. Současný systém je neudržitelný. Stát může pokročit cestou oddalování věku do důchodu, zpřísňování podmínek a nebo motivací zůstat v zaměstnání déle. Vzhledem k nízké nezaměstnanosti na trhu práce budou časem lidi chybět. Pokud nebudou nahrazeni automatizovanými systémy, pak budou podniky vytvářeny podmínky i pro starší pracovníky. 

Pak je jen otázka, zda se spoléhat na své zdraví, které až do důchodu musí vydržet. Spolehnout se na to, že ve stáří budete zaměstnatelní a také se spoléhat na to, že neoddálí důchodový věk až příliš daleko. Nebo se spolehnout na své děti, kteří vůči Vám budou mít vyživovací povinnost. 

Příští týden se spolu podíváme, jak by skutečně mohla vypadat penzijní reforma, kterou bychom potřebovali, abychom si toho Černého Petra nevytáhli.

 

Autor článku: Ing. Robert Maschke, EFA